Tak jsem se vrátil z Islandu. Tajuplné místo, kde vedle neskutečně čistého vzduchu a čisté vody si vybavím ten pocit, jak je všechno v oblasti sopek, ledu a skal v pohybu. Ten pohyb je ale velmi pomalý, zároveň nevyhnutelný a všudypřítomný.

Vedle těch procesů, které tam probíhají, je lidský život jeden malinký okamžik a člověk znovu začne přemýšlet o tom, co je opravdu důležité. Co má opravdu hodnotu a kým člověk opravdu je.
Co je navíc velmi zajímavé, je atmosféra té země. Všichni lidé, i ti co tam přijedou jenom na chvíli, jsou neuvěřitelně v klidu, nikam nespěchají a zdá se, že to tam všechno funguje. Je to samozřejmě jenom zdání, ale možná právě ten soulad lidí a nespoutané přírody je v mnohém inspirující.
Jak, toto píšu, musím si položit otázku „Proč tak často používáme slovo stres? Proč se často honíme za něčím, aniž víme jak je to opravdu důležité?“
V tomto moje vlastní cesta na Island splnila účel a až příště bude všechno kolem mě vrcholně spěchat a bude to smrtelně důležité, představím si, jak stojím na vrcholu sopky nebo ledovce a položím si tu otázku. Až tohle vyřeším, jak to bude vypadat za sto let? Zkusím být zase alespoň chvíli ten Islanďan.

Zkuste si to taky.
Zajeďte si na podobné místo, představte si, že stojíte vedle lávového pole, které vypadá, jako by tam bylo týden, představte si, jak to tam bude vypadat za sto let a zeptejte se sami sebe, „Jak má vypadat ten život, který chcete opravdu žít?“. A poslouchejte to, co Vám vaše tělo říká, co cítíte, co slyšíte a zkuste představit, jaký bude ten první krok, co teď musíte udělat.

Hodně odvahy a inspirace vám přeje

Honza Roule